Smetanka s krátkým A. Druhý ročník turistického pochodu Smetanovou stezkou, pořádaný hrabětem Duběnkou a partou jeho věrných druhů z kostomlatského turistického odboru. Smetanovou stezkou z Lysé nad Labem přes Milovice, Všejany, Jívák a Jabkenice do Loučeně. Smetanovou stezkou po mém důvěrně známém Nymbursku, a přesto vždy překvapujícím. Tady jsem dnes nesměl chybět - jednak by mi chyběla akce do turistického záznamníku Labský (s)milník a kilometry do dalšího záznamníku Kostomlatský (multi)milionář ... a potom jsem chtěl uctít památku smilníka Bedřicha Smetany. Až do odtajnění letošního projektu Žižkův palcát bylo Smetanovo výročí podle vypsaných kurzů turistických sázkových kanceláří favoritem číslo dvě.-)
Moc rád jsem se prošel po místech už dávno nenavštívených a spojených s obdobím raného mládí i nerozvážného dospívání.-) Když jsme přelézali zámeckou zeď v Lysé, abychom se zadarmo dostali do letního kina, a ušetřili tak na pivo. Když jsme se v okolí Milovic na kolech dostali do střeženého vojenského prostoru a se smrtí v očích prchali před ruskými hlídkami s kalašnikovy. Když jsme přes rybník na Jíváku poslouchali koncerty pražských umělců, protože tam to bylo zadarmo. To bejvávaly na koleji časy, už ráno začal večírek, někdo dal dvacet, někdo stovku, a někdo zbořil Eiffelovku, ze snů a z peří, ze sirek...
Zato v památníku Bedřicha Smetany v Jabkenicích jsem nebyl nikdy. Sice jsem o jakémsi pochybném šmidlajzovi z hodin hudební výchovy měl jakési povědomí, ale jaksi mi to bylo fu(c)k. Dokonce si ani nepamatuji jeho pomník. Asi se nám ho kdysi snažili do podvědomí podsunout, avšak neúspěšně.-) Jak jsem se sem dnes těšil, tak jsem se odtud vypotácel zklamaný. Památník patří pod správu Národního muzea v Praze ... a pánům z Prahy jsou jakési Jabkenice na konci světa šumák. Vypadalo to tu jako ve vyprodaném krámu ... něco málo suvenýrů ... ale fakt jako málo ... na ramínku jedno tričko s dinosaurem ... něco málo zaprášených knížek ... o letošní Smetanovo výroční vizitce ani tuchy ... a tak snad jen tuchy o neudržitelné budoucnosti památníku se ve vzduchu vznášely jako meč nad jakýmsi pánem jménem Damokles.
Taky jsem nikdy nebyl v restauraci U Otomanských. Ale dnes jsem tu byl moc rád, protože jsem tu potkal celou řadu kamarádů turistů, které vídám rád a činí mi to radost. A tak předpokládám, že se tu objevím i příští rok. Možná pro těch padesát tisíc kroků do Milionáře? Možná pro to teplo sálající z krbu? Možná pro to srdečné teplo sálající z vás? Nebo možná pro to, abych se přesvědčil, zda Smetana v kraji vezdejším přežil své jubileum...
A na závěr si dovolím vykrást něco málo uměleckých veršů jakéhosi písmáka z kroniky pochodu: